Píle, houževnatost a vytrvalost mu dopomohly v krátké době získat potřebnou „rutinu" a skály se staly jeho druhým domovem. Již z roku 1943 se datuje jeho prvovýstup severozápadní hranou na Čínskou věžičku (V. — VL). Na pověstnou Hlásku však ještě nedorostl. V roce 1944 při výstupu na tuto obtížnou věž v Drábských světničkách vypadl pod třetím kruhem, lano se přetrhlo o Jarda spadl až na zem. Těžký úraz jej upoutal na dlouhé měsíce na lůžko a zanechal jako trvalý následek částečné ohluchnutí. Každý jiný by na jeho místě do skal již nevkročil, ale Jardovy prvé kroky z lůžka vedou znovu do milovaných skal.

V roce 19415 otevírá Jarda Němeček takzvanou Vzpomínkovou cestu na Šimáňovu věž (VII.), brzy na to získává za spolulezce zkušeného Jarku Hataše, jeho bratra Milana a Hindu Nového. Jarda Němeček leze rád stěny, Jarka Hataš je doma ve spárové technice a tak se navzájem doplňují. Spolu s ním a Mindou Novým uskutečňuje J. Němeček 13, 7, 1947 za střídavého vedení prvý český výstup Starou cestou na Hlásku. Koncem záři téhož roku se zúčastňuje Jarda jako cvičitel kurzu v Prachovských skalách a to již přemýšlí o dalším prvovýstupu a to na příhrazský Soudek, který také spolu s J. Hatašem a M. Novým již v říjnu 1947 slezl.

Krátce na to absolvuje Státní horolezeckou školu ve Vysokých Tatrách. Pak přichází řada pro něho ťéžkých měsíců, kdy každý jiný by ztratil chuť k lezení, ale Jardova láska ke skalám a jejich vrcholkům je jeho životním cílem. Spolu se Slávkem a Vladimírou Jirkovými leze v Adršpašských skalách a je dobrým rádcem tamním horolezcům. Znovu se vrhá do tvrdého skalního výcviku a z této doby se datují jeho prvovýstupy na 1. Železnou věž, Vlčici, údolní Říjnovou věž a Rohovou cestou na Strážce v Žehrovském lese. Vesměs krajně těžké výstupy Vil. stupně obtížnosti.

V padesátých letech je Jaroslav Němeček zařazen do čsl, reprezentačního družstva. Jistě velký úspěch pro těžce zkoušeného člověka, jehož pevná vůle jej dovedla k nejvyšší metě, po níž toužil.

Jarda byl vůbec svérázná postava ve skalách i v soukromí. Tak jako lezl exponované stěny klidně a suverénně, s týmž klidem dovedl usednout o napsat žádost presidentovi republiky o permanentní propustku do NDR, kamž jezdil lézt, nebo Hillaryrnu, který v roce 1953 s Tenzingern slezl Mont Everest. Na jakou adresu? Nu, „Hillary, Mont Everest, Nový Zéland," A byl snad u nás také jediný, který od Hillaryho obdržel nedlouho na to sadu fotografii z jeho legendárního výstupu na nejvyšší štít světa. 

To byl celý Jarda. Nespecializoval se jen na oblast Přihraz a Drábských světniček. Stejně dobře znal Prachov, Skalák, Tisou i Adršpach. Lezl s mnoha horolezci, ponejvíce s bratry Hatošovýrni, Baušovýrni, Jedličkovými, Mindou Novým, Jirkou Moškem a dalšími.

Jeho poslední cesta nevedla na žádný skalní vrcholek, ale večer dne 18. 5. 1954 na kole z Malé Skály domů, při které večer tragicky zahynul při dopravní nehodě. Jarkův duch žije však dále. Žije v těch skalách, které měl tak rád, Žije na cestách, které nesou jeho jméno a žije v srdcích všech těch, s kterými stoupal k vrcholkůrn skal i štítů Vysokých Tater. Škoda, že se Jarda Němeček nedočkal dnešních časů, kdy máme možnost navštivit oblasti cizích velehor, po kterých tolik toužil a kde by mohl uplatnit svou vytříbenou lezeckou techniku z našich pískovcových skal, 

Horolezecká ročenka oblastního výboru ČHS při OV ČTO v Mladé Boleslavi, 1969